Peorijska poetrie

Autor: Marketa Veberova

MARIA MÁ DÍTĚ

- Básnička pro malou holku-


Sloupový chrám v tichu zalije slunce,

věřící políbí Mařence ruce.


Pak náhle odchází, stín v světle spěchá,

Mařenku s dítětem v kostele nechá.


………...


Holčička hledí zpět do míst, kde právě stál,

zdál se jí upřímný, prosil i děkoval.


Život svůj přislíbil, s ním tiše mluvil,

mamince pusu dal, hřích z tváře omyl.


……….


Marii štíhlá bílá ruka bolí od sepětí dlaní,

malou holku obejme, snad necítí to ani.


……………

(holčička)….

…………….


Básničku zas poslechla si, zpaměti ji znala.

„On asi dost silný bude, možná křídly mává.“



Nic než kostel nepoznala, prý se tu i narodila.

„Co když on tam venku bydlí, sem se nikdy nepodívá?“


…………………..


A tak v malé hlavičce lehká myšlenka zacinká,

lepší jsou ty básničky, které jí říká maminka.




V SOUHVĚZDÍ LISTONOHA
Barevná skvrna mi stéká po mé tváři.
Je špinavý déšť? A kapka kapku sráží.
V šedavém závoji lidské duše září,
blikotají v jemné mlze, na sebe se váží.

Souhvězdí listonoha jen na krátko vytváří.
Svítí více, svítí méně, jak chtějí, jak se daří.
Obrazce barev se v kalužích odráží,
Vidět jsou i pouhým okem, když chceme,

… když se daří.



VLNKY TVÉ PAMĚTI
Třpytivá pěna Ti po písku nese
vlnky Tvé paměti.
V hlubokém rybníčku tiše si ustlaly
a teď se rozletí.

Hodíš jim žabičku, lehnou si na ní,
přes sebe skákají.
Slzu máš na víčku, jednu z nich pohladíš,
dech se ti zatají.

Mocně se vzdouvají, aniž je uslyšíš,
vytvoří záplavu vzpomínek.
Časem se utiší, ke dnu si padají,
hodíš jim placatý kamínek.


BÁSNĚ DO SMS
I.
Okolo vzrostlého topolu,
co podél lesa sám roste.
Lišky si běhají pospolu,
pak jdou spát, tak je to prosté.

II.
Pletu svetr, pleteš slova,
z věty souvětí a znova.
Malý úsměv přeci stačí,
váží jen co pírko ptačí.

III.
Dnes jsem měla lítací sen,
vytáhl mě z postele ven.
Radost vznáší mne celý den,
koukni se k obloze
možná tam jsem.



ZRCADLO
Je rozbité.
Už ho neslepuj.
Uvidíš falešný obraz.
To nejsi ty.
Nedívej se tam.

Je rozbité.
Nech ležet střepy tam,
kde jsou.
Snad je zameť.
Nechceš žít v klamu.

Možná se bez něj obejdeš.
NEBO?
Kup si nové.



SNĚHOVÁ VLOČKA
Kampak se poděla, teď tady byla.
Kampak se poděla celičká bílá.

Spadla k nám znenáhla,
Spadla k nám z nebe.
Málem’s ji nechyt,
teď ona má tebe.

Držíš ji v pevně.
Držíš ji v dlani.
Cítíš její sílu
a… záleží na ní.

Pak získáš odvahu,
ruka se otevře.
Jen ať má volnost
a nic víc ji nesevře.

Však ona dál neletí.
Ona už nemůže.
Je někdo jiný

……a ty?



TANEČNICE
Kolikpak je pohárů,
co se nikdy nenaplní.
Kolik skrytých pohledů
za závěs stínů dlouhé vlny.

Nevidí a necítí je,
jak kolem ní proplouvají.
Je jen ona, žije teď,
Dá dlaně vzhůru,
nedýchají.





RADOST, HRDOST, DŮVĚRA
Černá není barva duhy,
černá se tam nehodí.
Duha jásá tančí zpívá,
vlasy v slunci rozhodí.

Černá vznešená je dáma,
Po obloze kráčí sama.
Nechává si spoustu času,
stuhu pevně kolem pasu.
Bez slovíčka letmých díků,
rozplyne se v okamžiku.

Třetí paní jde vždy skromně,
jas a moudrost v jednom domě.
Znáš jí, zná tě, stále milá.
Blankyt nebo vodní víla?

Oblouček a nad ním druhý,
slunce, déšť jsou barvy…

…barvy duhy.




KLADY naPROTI sobě
Placatý, stabilní, vyrovnaný,
ježatý, vlající na všechny strany.

Splývavý, soucitný, bezpečný.
Štiplavý, netečně úsečný.

Smířený, moudrý, odevzdaný,
rebel ničící chrámové brány.

Příjemný, hebký, naladěný,
špičatý, led v kusy rozlomený.

Rozvážný, pokojný, ostražitý,
odvážný, školácky roztržitý.

Příteli znám tvé přednosti i trápení,
stavíme dům ze stejného kamení.

Občas si máváme z protějšího břehu,
pak spolu hledáme stopy v mokrém sněhu.

Někdy jsme kladní a někdy to proti,
k sobě se sbíháme, od sebe....

zprávu přečteš si od poštovní labuti:
….“pokojný vzbouřenec usnul
u starého stromu v poklidném zákoutí.“





Kočka
Líná kočička zavřela si očička.
Leží si na pohovce naproti velké bábovce.
Sluníčko srst jí prozařuje, spokojeně se protahuje.
Leží dál, snad už neví se o ní,
pak lžička s bábovkou o talíř zvoní.
Lehkým skokem hned překoná míli,
Bábovku?
Nerada!
Jen chce, abyste jí pohladili.



ZeměNÍM
(Země ve Tvém srdci)

Místa jsou prázdná, přes ně přesýpá se prach
nebo to je písek?
Kdysi něco znamenala, teď jsou opuštěná.
Nic neslyšíš a snad cítíš, že křičí!
„My jsme nebývaly jen hrbolatý beton.
Měly jsme tvar, měly jsme duši.
To TY!“

Bráníš se:
„Ne,
JÁ ne,
JÁ bych nikdy nechtěl…“

„Možná jsem byl unavený,
možná jsem byl moc zaměstnaný,
Neviděl jsem, že se ztrácíte,
že se měníte.“

„A víte co, místa?

Jsem rád, že jste beztvará,
Jsem rád, že ve mně nevzbuzujete žádné city.
Kdybych vás měl ztratit, byla by to bolest,
a ta je nepříjemná.
Byly by to negativní emoce a ty je nevhodné projevovat.
Nemyslíte, místa?

necítíte?
…já zapomněl, vy necítíte.“






Jaro s Bárou
Přišlo jaro v den, kdy jsme se smáli.
Rozkvetla louka a lidé se potkávali.
Květ spadl do vody, radost jsme poznávali.
Pes překousal vodítko, je volný a hravý.





Peorijske zamysleni

Nevědomé vědomí
Dveře jsou otevřené a já nevstupuji. Stojím na prahu a snažím se nahlédnout dovnitř. Vím, že je to místo zvláštní, velmi záhadné a přeci tak obyčejné. Po stěnách vidím plout lehký stín. Je pryč. Zdálo se mi to? Stojím na špičkách přitisknutá k pravé straně dveří a ještě kousek a….padám. Říkají, že můžu dál. Jsem cizinec a místní pravidla se na mě nevztahují. A já stále váhám. Pro ně má to místo obrovské kouzlo a já cítím, že pro mě v mém uvažování také. Bojím se, že si vezmu něco, co mi nikdy nemá patřit. A co když tím něco změním? Už nevyjdu ven taková, jaká jsem vešla. Venku se pomalu stmívá a já vím, že chci alespoň na okamžik…neznatelná síla posouvá moje tělo kupředu, vcházím dál a najednou necítím žádné já. Snad nechtělo jít se mnou, zůstalo na prahu a čeká na mě, až se budu vracet. Jdu dál a dál a ptám se: „Je to tu takové, jak jsem si to představovala?“ Záhada je pryč, zvláštní bude více a více obyčejné. Je tak jednoduchá i cesta zpět a chci se někdy vracet?


Autor: Pavel Čech
MNICH NA BŘEHU MOŘE

(na motiv obrazu Caspara Davida Friedricha)


Mnich na břehu moře
počká na odliv
a pošle po vlnách
všechny své pochyby
i všechna svá přání


Mnich na břehu moře
miluje vítr a bouře hněv
děsí ho lidé a jejich zpěv
jejich bezvětří a osud těch
kdo zapomenou


Mnich na břehu moře
podzim ve větru a zima v duši
chce Tvoji lásku lidská ho ruší
počká až hladina splyne s oblohou
v objetí plném odpuštění
až soumrak protiklady zruší


Tam na břehu moře
až zmizí cesta zpět
počká na odliv
pošle se po vlnách
a najde Tvůj svět…


Jak prosté pochopit
jak těžké uvěřit


… a proto pláču
a Ty to nevidíš.