Co napsal o Americanech Vaclav Havel?

(Washington 11. 4. 2005)

Máme pronajat hezký domeček v Georgetownu. Téměř každý večer tu zajdeme do
nějaké hospůdky, včera jsme v jedné byli s Madeleine, která bydlí za rohem. Předtím jsme byli u známých, kteří mají krásný dům uprostřed divoké přírody
hned za Washingtonem, ještě předtím jsme byli s Martinem Paloušem, mým
dávným kamarádem a nyní českým velvyslancem v USA, na neuvěřitelném nedělním
náboženském setkání. Byli tam jen černoši, tvořili skvělou komunitu,
nádherně zpívali a v jakémsi extatickém stavu komunikovali zřejmě nejen s
křesťanským Pánembohem, ale skrze něj snad se všemi božstvy, jaká kdy člověk
měl.Atmosféra přátelské soudržnosti, vzájemného respektu a solidarity byla
fascinující.

Vůbec se mi ale po několika dnech ve Washingtonu zdá, že tu
jsou lidé celkově na sebe daleko hodnější než u nás. Jsou trpěliví (ty
hodiny, co vydrží v době dopravní špičky sedět pokorně za volantem, aby
popojeli o několik metrů!), ohleduplní (charakter společnosti se pozná podle
chování řidičů k chodcům; pamatuji, jak v Moskvě považovali řidiči chodce za
hmyz, který buď uskočí, nebo je přejet), usměvaví, vlídní, chápaví, mají
hladkou pleť, jsou pěkně ostříhaní, je vidět, že mají čas o sebe pečovat,
všichni se navzájem zdraví a hlavně – jsou pracovití. Ti lidé tu pracují
opravdu celý den. Po 11. září se tu zřejmě všechno velmi zpřísnilo, člověk
všude naráží na byrokracii, formuláře, policejní kontroly, prohlídky
zavazadel atd., ale co je nejzajímavější: vůbec nikdo proti tomu nereptá,
jak by tomu bylo u nás, všichni to nejen chápou, ale dokonce přijímají –
aspoň jak se mi zdá – jako službu své vlastní bezpečnosti. Policista je u
nás – patnáct let po pádu totalitního systému a konci policejního státu –
pořád podvědomě vnímán jako nepřítel občana; tady ho lidé vnímají daleko víc
jako svého ochránce.